Co vám nikdy nikdo neřekne o životě za hranicemi

14:27
Zdravím. Z Edinburghu. Mám příjemné dvě hodiny čekání před sebou, takže proč ten čas nevyužít. Jak jste si asi všimli, už je to skoro dva roky, co nebydlím v České Republice ale ve Skotsku.
Všichni jsme asi někdy toužili po těch dálkách a životě třeba v New Yorku nebo Londýně. Mým snem byl odjakživa Londýn. Pravda, když mi bylo tak devět, měla jsem naivní ambice na Oxford, ale to hahahaha hahaha I wish. Každopádně vzďycky jsem chtěla studovat v UK, ale nějak jsem to neprosazovala, protože dokud jsem byla neinformovaná, zdálo se to jako nemožný cíl. Nicméně povedlo se. 
Každopádně o tom, život za hranicemi zvažoval nejspíš každý z nás. A ono vlastně proč ne. Je to naprosto jiný svět, všechno se zdá být senzační, nové a jiné. Navíc pokud jste danou destinaci navštívili, zakoření se vám v hlavě, že tak, jak jste si užívali celou dovču, si budete užívat i živobytí na onom místě. 
Pokud vidíte někoho, kdo ten velký krok učinil, trochu mu zazávidíte - ale víte co? Ono ten život není takové peříčko, jak se vám zdá. Nikdo vám totiž neodpoví na otázku, tak jak se vám v cizině daří, naprosto upřímně. Má to tam totiž být super a všichni ví, že to má být super, a tak má dotyčný pocit, že nesmí tazatele zklamat  a stejně tak nechce vyčnívat z davu. 

Já nicméně chci jít s pravdou ven a ukázat vám, čím si projde každý, kdo vylétne z hnízda dále než většina ostatních. 

1) Počáteční deprese
První dva týdny budou boží. Čeká vás kulturní šok. Budete všude noví, neokoukaní. V prvních týdnech si najdete více známých a přátel než pak v následujícím roce. Ovšem pak toto nadšení opadne - a přijde to plus mínus do měsíce. Začne se vám stýskat, protože pomalu zjišťujete, že to není takový med, jako na dovolené. Začnou se objevovat první šrámy na onom pozlátku a vy si budete snažit namluvit, že si tyhle nedokonalosti jen namlouváte. Budete z toho zmatení a budete mít tendence upadat do depresí. 

2) Malý heartbreak kdykoliv přijedete domů na návštěvu
Respektive, když z ní budete odjíždět. To, jak vám bylo, když jste se sťehovali, ty slzičky a tak, to bude pokaždé, kdy se budete na letišti loučit. A bude to hrozné, to mi můžete věřit.

3) Nikdy úplně nezapadnete
Ačkoliv na vás lidé budou milí, vždycky budete cizinec. Na všem akcentu se pozná vždycky, že nejste místní. A prostě to tak vždycky bude. A když přijde na lámání chleba, to, že jste cizinec, nebude úplně klad.

4) Když se vás někdo zeptá, jak se vám tam líbí, vždycky budete lhát
Protože jak jsem už řekla. všichni mají onu cestu za hranice zaškatulkovanou jako velkou párty, ale vy jste zjistili, že nic není černobílé a že takový med to není. Ale něco ve vás vám říká, že to má být takové, jaké jste si to vysnili a tak začnete pochybovat sami o sobě.

5) Bude se vám neustále stýskat
Budete mít momenty, kdy budete brečet mačkajíc plyšáka na posteli. Pak budou momenty, kdy se budete bavit s přáteli a tak dále, ale kdyby se vás někdo v onen zeptal, jestli se vám stýská, vzpomenete si, a zase budete mít v krku ten nepříjemný knedlík.

6) Ztratíte spoustu přátel
Do prvních dvou let je to zhruba padesát procent napříč všemi kategoriemi Kategorií myslím blízcí přátelé, známí, dokonce i nejlepší přátelé. Proto vám tak trochu ublíží, když to přijde. Paradoxně někteří, se kterými se neznáte tak dlouho, nebo jste se nevídali tak často, si na vás najdou čas skutečně pokaždé, aspoň na kafe  a ve finále je budete vídat i častěji, než tomu bylo dokud jste byli doma.

7) Výčitky svědomí
Ublížíte rodičům, ačkoliv vás plně podporují a přejí vám to. A vy to víte. Totéž s přáteli. Odjedete a zpřetrháte vazby. A až vám jednou bude ne úplně nejlépe, budete přemýšlet, jestli nebyla chyba odstěhovat se v momentě, kdy jste se začali bavit s oním protějškem. Například.

8) Doma bude vždycky v čechách(pokud to čtou i slováci, tak na slovensku)
Zkrátka víte, co myslím. Vaše domovina se jen tak nezmění.

9) Váš byt či dům nebude nikdy tak útulný
Rodiče váš společný domov budovali dlouho. Proto nemůžete čekat zázrak v bytě, který si pronajímáte ve dvaceti letech s minimální mzdou, která je sice asi vyšší než v čechách, ale to je i nájemné.

10) Bude těžké vidět přátele s jejich rodinami
Není nic horšího, než vidět někoho z vašeho okolí, jak tráví s rodiči a sourozenci příjemný čas. Přejete jim to, ale bude se vám stýskat víc než kdykoliv jindy. Je to zkrátka jiné. Vaši kamarádi mají rodinu v městě dvě hodiny daleko, takže se vídají každý měsíc. Vy se štěstím třikrát do roka. 

11) Nakonec si uvědomíte, že jste neutíkali zandobrodružstvím
Ale sami před sebou. Jenže vy se nezměníte. Tedy jasně, že projdete určitou změnou, ale váš život a osobnost se nezmění v něco perfektního jen proto, že žijete jinde.



Já vím, źe to asi nechcete slyšet, ale pokud chcete odjet pryč, chce to mít na to osobnost. Jestli vám někdo někdy řekl, že tyhle pocit časem odejdou, tak je. Jen se s tím naučíte žít. A je jen na vás, jestli se s tím chcete učit žít nebo ne. 
V láskou vaše V.xx



9 comments:

  1. Tenhle článek mi příjde fakt hodně dobrý a hezký! :) I přesto, že tam kritizuješ a "boříš" představu všech:"dokonalého života v zahraničí". Prostě tenhle článek je fakt suprový. Já bych také chtěla žít v zahraničí, i po tomto článku to chci zkusit a doufám, že se mi to, co nejdříve splní. Každopádně ten článek mi příjde opravdu hodně upřimný :) Myslím, že máš pravdu a věřím ti, že to takle opravdu bude. :)
    Ale jak už jsem řekla, doufám, že si budu moci také zkusit život v zahraničí. :)
    DENYII

    ReplyDelete
  2. Když jsme se stěhovali do Dublinu, tak jsem měla taky nasazené ty růžové brýle a myslela jsem si jak to nebude skvělý a úžasný. A stačilo měsíc a já byla psychicky úplně vyšťavená. A jak říkáš, člověk si prostě zvykne. A vždycky se musím smát, když mi ostatní říkají, jak to tady musí být skvělé, že si tu vyděláváme mraky peněz a že nám závidí a když se jim snaží člověk říct pravdu tak mi stejně nevěří :)

    ReplyDelete
  3. Napriek tomuto úprimnému článku, stále chcem ísť do zahraničia :) a ďakujem ti za tento článok, veľmi, pretože teraz aspoň viem, že čo ma určite čaká a neminie a aspoň sa môžem pokúsiť trošku sa na to pripraviť :)
    Skvelý článok!

    ReplyDelete
  4. Nemůžu souhlasit úplně se vším ,ale většina Tvých slov je pravdivá. Každý touží po životě pryč z toho zapadákova. Ale čím déle jsem pryč (v porovnání s Tebou je to jen chvilička - půl roku), tím víc si uvědomuju, jak je v Čechách krásně. Pořád chci cestovat, a třeba prožít dalšího půlroku někde jinde, ale když si představím sama sebe za několik desítek let, vidím ženu, která je se svou milovanou rodinou v milované zemi, doma, v České republice. Vždy budu vzpomínat na všechny pobyty a cesty do zahraničí, ale budou to jen krátkodobé báječné vzpomínky.
    Děkuji za Tvůj článek. Připomněl mi mnoho momentů, které jsme taky zakusila. A je báječné vidět, že to vnímá někdo jiný stejně.
    Přeji Ti hodně síly, ať už jsi kdekoli a pamatuj, ikdyž jsi dál, můžeš být vlastně daleko blíž těm, na kterých Ti záleží, než by se mohlo zdát :)

    ReplyDelete
  5. Asi bych na to neměla odvahu a ten boj bych neunesla. Skvělý článek. Posílám ho dál. ;)

    www.byjennm.blogspot.com

    ReplyDelete
  6. Taky jsem vždycky toužila odjet z ČR a prožít krásný život někde ve velkoměstě, naučit se skvěle cizí jazyk a poznat jinou kulturu. Už mi ale bez nějakej mojí zkušenosti začalo docházet, že to zase nebude tak jednoduché.
    Mám tu výhodu v tom, že mám příbuzné v Bostonu a kdykoli tam za tetou můžu přijet. Ještě si stále šetřím na letenku a nějaké peníze s sebou, ale už teď vím, že bych tam nezůstala a vždycky bych našla cestu domů. :)

    ReplyDelete
  7. super článok, dobré čítanie :) ja som mala tieto pocity už len keď som odišla na VŠ a to ani nebolo ďaleko a chodila som každý víkend domov :D sama by som to zvládala asi ťažko, máš pravdu, človek si časom len zvykne :)
    http://bonesincouture.blogspot.sk

    ReplyDelete
  8. Tak s většinou musím naprosto souhlasit :D Homesick jsem pořád a když jsem po Vánocích odjížděla zase z ČR do Anglie, rozhodně to nebylo tak v pohodě jak jsem myslela. Na druhou stranu.. všechno záleží na tom jak to v té cizí zemi vlastně doopravdy jde. Jsou dny kdy se nedaří a já si říkám, proč jsem se vůbec rozhodla odjet, ale upřímně většinu dní tady jsem ráda. I přes to že stýskat se mi asi jen tak nepřestane :D Ale taky je to možná tím, že jsem tu jen půl roku. Třeba se to za rok úplně změní, kdo ví :) Ale článek super, přesně to vystihuje to co si myslim, když se mě někdo zeptá jak to jde.. " Jojo, super, je to tam skvělý.." :)

    ReplyDelete
  9. Moc hezký článek. Podle mě se zasteskne každému. Každý pocítí pocit samoty. A zvlášť, když rodinu a přátele nevidí několik měsíců. To je ten stesk pak o to horší. A ty odjezdy? Radši si to nechci představovat, protože vím, jak špatně se mi opouští blízcí jen v Čechách, když musím pryč.. :/

    Blogerka Klárka

    ReplyDelete

Powered by Blogger.