Moje pohádkové trable

09:25
Ahoj.

Asi dostanu přes čuňu, ale jak jinak začít. Je druhého ledna, čas návratů do školy a konec dovolených. Nebojte, i mě to čeká. Každopádně takové to kouzelné období vánoček, cukroví a voňavých svíček se skořicí je zase za námi a my se postupně vracíme do reality.

Nejsem typ, co by se potřeboval vykecávat na téma Vánoce. Už proto, že dokud je to téma aktuální, raději si je užívám než abych o nich psala.
Pro každého jsou Vánoce trochu jiné. Někdo se cpe od rána až do večera(třeba já), jiný celé svátky odpočívá a odmítá jakoukoliv zodpovědnost za svůj život(třeba já) a někdo sedí celý den zachumlaný do deky a kouká na pohádky(třeba já). A právě dneska si společně trochu popovídáme o pohádkách.




Já a pohádky



Na pohádkách jsem vyrostla. Mojí imaginární kamarádkou byla popelka se kterou jsme společně bojovaly proti zlounům jako je Dorota Máchalová a nakonec nás zachránil můj vysněný princ Jaroslav(kterého mimochodem naši popsali jako místní pomrdčí, když jsme koukali na Třetího prince, což celou tu idylku docela kazí). Pohádky byly moje i když jsem trochu vyrostla. Hlavně proto, že jsem se začala trochu starat o to, co nosím na sobě. A šaty princezny Lady z Princezna se zlatou hvězdou na čele jsou pořád na vrcholu princeznovského oděvního umu.

Není to ale jen o tom pozlátku. Pohádky nás učí hodnotám. Dobro vítězí nad zlem. Když jsi umouněná od popela, jednou se vyšlechtíš a budeš krásná, na ošklivky čeká krásný princ. Pohádky mě tedy naučily vysokým nárokům. Především, co se partnera týká.

Když jsem byla mladší, řekněme čtrnáct, patnáct let, nebyla jsem zrovna královna krásy. Nebyla jsem ani princezna krásy nebo dvorní dáma krásy. Byla jsem spíš takový ten myší kožíšek, se kterým nikdo nechtěl nic moc mít. Ale mé očekávání a nároky se rovnaly nárokům Queen B. A je to jen a jen díky pohádkám, které mě naučily, že všechno stejně dobře skončí. A já je za to nenáviděla.

Věděla jsem, že bych měla slevit z nároků, že žádný princ jako z popelky stejně neexistuje. Nicméně ono to nešlo. Po té dekádě vštěpování do hlavy, že na vzhledu stejně vůbec ale vůbec nesejde, jsem tvrdě narazila. Protože ono na něm sejde a pokud někdo tvrdí opak, lže.

Takže jsem se zlobila. A na pohádky pár let vůbec pro jistotu nekoukala, protože jsem naivně věřila, že mi to pomůže přehodnotit veškeré mé dosavadní názory. Ono to tak vypadalo, protože jsem začala randit. Jenže ono to ani nebylo tolik tím, že jsem přestala věřit na pohádky jako tím, že jsem objevila kartáč na vlasy, parfém a nějaký ten make up. A hlavně diety. Každopádně ono to randění stejně tak slavné nebylo.



V současnosti vím, že ono to nikdy moc nedopadlo, protože jsem slevila z nároků a to asi není řešení, protože pokud chcete to nejlepší, nízké nároky vám k tomu nedopomůžou. Naopak. Uvědomila jsem si, že pohádky měly přeci jenom pravdu. Pochopila jsem, že nemůžu čekat přímo prince Harryho, nicméně randěním s dřevorubcem Ondrou místo kovářem Mikešem své štěstí skutečně nenajdu. A tak jsem usoudila, že čekat zavřená ve věži na to, než mě někdo zachrání sice nemá smysl, ale slevování z nároků také není řešení.

Když se teď tak dívám zpátky, je dobře, že mě vychovaly pohádky, protože jsem našla svého prince. Trvalo to dlouho, prošla jsem svět křížem krážem(tedy spíše Evropu), ale nakonec se přeci jen objevil. A možná to není princ, ale rozhodně se s ním cítím jako princezna. A teď když o tom zpětně tak přemýšlím, kdybych měla nízké nároky nevybudované každodenním sledováním pohádek, možná bychom se nikdy nepotkali a já skončila na krku někomu nekompatabilnímu s mou osobností. Takže pohádkám zdar!

PS: Přeji vám to nejkrásnější do Nového roku :)

1 comment:

  1. Právě si procházím fází, kdy si myslím, že pohádky jsou přehnané. Ale no tak, kdo se zamiluje na první pohled a ještě ten den se nechá požádat o ruku? :D
    Jinak jako samozřejmě, že věřím, že na mě někde čeká ten princ. A za případné čekání mu hodlám odpustit, kdyby nepřijel na bílém koni.
    Ale jinak si přiznejme, že pohádky jsou fajn. Spíše než na pohádky, nadávám na fanfikce, které jsem dřív četla. :D
    Mít vysoké nároky je fajn, ale některé holky(i kluci) je mají opravdu až přehnaně vysoké a přitom i oni sami nejsou nic extra. Nojo, pohádka jménem Život čeká.

    ReplyDelete

Powered by Blogger.